Liturgie této neděle nabízí jednu zvláštnost, která se však velmi málo využívá – namísto responsoriového verše: „Přijď, Pane, a zachraň nás“ se může zpívat: „Aleluja.“ Je to dost velký rozdíl. Namísto volání o pomoc můžeme volat: „Chvalte Pána!“ K čemu nás tím církev vede? Ke změně smýšlení.
Když čteme text z Knihy proroka Izaiáše (35, 1–6b. 10), tak si můžeme říci: „Jemu se lehce říká: ‚Řekněte malomyslným: Vzchopte se, nebojte se!“ Copak příslib toho, že jednou – neznámo kdy – se něco změní, stačí k tomu, aby se někdo přestal bát o svou budoucnost? Nejsou to všechno jen řeči?“ Vzniká v nás pochybnost…
Možná i Jan Křtitel měl podobné dilema. Slyšel o Ježíšovi a jeho skutcích, ale skutečně je to ten, který má přijít? Je zde pochybnost…
Přesně to samé se děje dnes ve světě kolem nás. Nikdo nám nedá jistotu, že nějaké řešení nějakého problému je už konečné a všechno bude v pořádku. Jen si vezměme ceny energií… Samá pochybnost a obavy…
Církev nám dnešním responsoriem ukazuje zcela jinou cestu. Učí nás úplně spoléhat na Boha tím, že stále k němu voláme: „Přijď, Pane, a zachraň nás.“ A úplně stejným spoléháním na Boha je i zpěv: „Aleluja!“, neboť víme, že Bůh nás nikdy, skutečně nikdy neopustí. To neznamená, že situace ve světě se bude vyvíjet podle našich představ. Ale můžeme si být jisti, že Bůh v každé situaci jedná přesně to, co je potřebné pro naši záchranu. Jsme povoláni vnímat Boží řešení. A to je to, čím se můžeme navzájem povzbudit, posílit, upevnit. Takto potřebujeme smýšlet.
Co řekneš malomyslným, když začnou nad něčím vzdychat a stěžovat si? Určitě je pozorně as účastí vyslechni, ale v srdci pros Boha, aby ti dal slova útěchy a povzbuzení. Vzpomeň si na Eliáše, jak tři roky žil u vdovy v Sareptu a „mouky z hrnce neubylo a z nádobě nechyběl olej“ (1 Kr 17, 16)? Možná právě to potřebujeme znovu slyšet. Možná někdo bude celou zimu chodit do kůlny po poslední polínko a ono tam jedno pořád bude…
V dnešní liturgii jsou použity jen necelé čtyři verše ze 146. žalmu. Třeba si ho však vzít celý a najdeme v něm tuto větu: „Nespoléhejte se na knížata ani na lidi vůbec; oni pomoci nemohou“ (v. 3). To je směrovka pro nás. Buďme trpěliví (Jk 5, 7) a uvidíme Boží spásu.
Je něco, co nutně potřebuješ pro život, ale máš z toho už jen „poslední polínko“? Buď si jist, že i když jej použiješ, vždy ho znovu najdeš. Tak jako vdova ze Sarepty. Bůh je tvá, má, naše záchrana!
Přečti si tento text ještě jednou a všimni si, že celý je hledáním Boha…
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze. Foto: Image by Pexels from Pixabay
