Duchovní zamyšlení k nedělním textům 11. 1. 2026 (Svátek Křtu Páně)
Dnešní svátek je rozšířením, pokračováním slavnosti Zjevení Páně. Kdysi byl jeho součástí, po 2. vatikánském koncilu se stal samostatným. Jako by se tím chtěl zvýraznit jeden z rozměrů Kristova zjevení – stal se nám podobným až tak, že přijal křest, jako by byl hříšník. No nikdy jím nebyl. Ale chtěl nám ukázat, jak moc se s námi sjednocuje.
Jan Křtitel to viděl a věděl, proto se zdráhal Ježíše pokřtít. Ale ten naléhá: „Jen to nech, neboť se patří, abychom splnili všechno, co je spravedlivé“ (Mt 3, 15). Ježíš byl úplně jeden z nás. Kromě hříchu. No navenek vypadal jako hříšník. Vždyť nakonec i zemřel smrtí zločinců…
Setkal jsem se s tím, že tento svátek by se mohl nazývat také svátek Krista – Sluhu. Tak ho nazývá také Bůh ústy proroka: „Hle, můj služebník“ (Iz 42, 1). Ježíš dává najevo, že přišel sloužit – ani ne tak Otci, ale nám, svým bratrům, zotročeným hříchem. Přišel nás osvobodit, ukázat cestu záchrany. A abychom se té cesty nebáli, šel po ní první, přestože žádnou záchranu nepotřeboval.
Bůh o Kristu říká: „Přivinu si ho“ (Iz 42, 1). A v Kristu totéž dělá is námi. Přivinul jsi nás ve chvíli našeho křtu, ve chvíli, kdy jsme přijali Ježíše jako svého Pána, Zachránce, když jsme mu podřídili svůj život. A toto toužím dnes prožívat – vnímat, jak si mě Bůh přivíní k sobě a pevně drží v náručí. Ne proto, že jsem si to nějak zasloužil, ale proto, že jsem Ježíšovým bratrem, Otcovým dítětem, plný Božího Ducha.
Co od tohoto přivinutí očekávám? Že mě nepohltí temnota, že mě nezlomí svět kolem mě. Že mé oči zůstanou upřené na toho, který za mě položil život, kterého Otec vzkřísil z mrtvých a který se za mě v nebi promlouvá. Chci jít Ježíšovou cestou. S ním. Zvládnu to? Jistě, pokud nerezignuji. Pokud ho budu následovat den co den, krok za krokem. Pokud se nenechám znechutit, odvábit…
Ježíš, chci jít dnes s tebou. Chci sloužit.
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
