„To jsou ti, co přicházejí z velkého soužení … Už nebudou hladovět ani žíznit, nebude na ně dorážet ani slunce, ani jiná horkost, neboť Beránek, co je ve středu před trůnem, bude je pást a přivede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře z očí každou slzu „(17).
Tento text je v těchto dnech mé nemoci, když jsem se během dvou měsíců již vícekrát ocitl v přímém ohrožení života, velmi důležitý. Dává mí nekonečnou naději… Bůh na mě nikdy nezapomene! Připravuje mi místo…
Ale chci psát o něčem jiném. Pokud by následující text byl můj testament, tak bych každého prosil, aby se učil zpívat, modlit, mluvit, křičet Aleluja. Chválit Pána, vyzývat k oslavě Pána, nakažlivě svádět k velebení Božího Beránka…
V Liturgii hodin se při modlitbě dne ve Velikonočním období používá jediná antifona: Aleluja, aleluja, aleluja. Někdy tuto modlitbu recituji jako responzorium, to znamená, že vkládám trojité Aleluja do každé „mezery“, která je v žalmech Liturgie hodin. Zní to pak nejednou zaskakujícím způsobem:
„… Rozlévali jejich krev jako vodu kolem Jeruzaléma a neměl je kdo pohřbít“ (Ž 79, 3). Aleluja, aleluja, aleluja.
„… Dopustil jsi, že se pro nás sváří naši sousedé a naši nepřátelé si z nás dělají posměch“ (Ž 80, 7). Aleluja, aleluja, aleluja.
„… Bože můj, volám ve dne, a neslyšíš; volám v noci, a nenacházím pokoje“ (Ž 22, 3). Aleluja, aleluja, aleluja.
„… Do prachu smrti mě odvádíš“ (v. 16c). Aleluja, aleluja, aleluja.
Vnímáte disonanci mezi slovy žalmů (a to je jen pár příkladů) a požadovaným Aleluja? Jaksi to nesedí – soužení a Aleluja nejde dohromady. Dlouho mi trvalo, než jsem takovou modlitbu dokázal nejen vyslovit, ale také přijmout v srdci. Církev (a skrze ni sám Bůh) nás v takové modlitbě totiž učí, že není lidská situace, kdy by se z našeho srdce nemohlo vydrat možná chraplavé Aleluja. Proč? Protože BŮH!
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
