Pohádka o tom,
jak Stará Matka Boží Rajhradská nakupovala u bratra Jakuba v klášterním obchůdku
My, co se pravidelně vydáváme na poutňo – poznávací putování pořádané rajhradskou farností, jsme si již zvykli na to, že při zpáteční cestě je nám vyprávěna nějaká doposud neznámá pohádka z rajhradského kláštera a jeho okolí tzv. na dobrou noc.
A protože by bylo bezesporu škoda, jak sami budete dnes moci uznat, aby tyto pohádky z rajhradského kláštera a jeho okolí upadly v zapomnění, rozhodli jsme se, že je začneme sami zaznamenávat a tak se o ně spolu s vámi, milí čtenáři, kteří na naše poutňo – poznávací poutní zájezdy nejezdíte, taktéž podělit.
Kdysi dávno býval fortnýřem v rajhradském klášteře jistý brat Jakub, který mimo to, že každého, kdo do rajhradského kláštera zavítal, alespoň veden horlivou láskou k příchozím dobrým slovem povzbudil, měl také při klášterní fortně malý klášterní obchůdek se vším, co takové klášterní obchůdky nabízí.
Protože bratr Jakub byl již starší, nikterak se netoulal, konal svou službu skutečně poctivě, jak mu nařizovala 66 kapitola Řehole sv. Benedikta. – V klášterním obchůdku vedle fortny sedával po celý rok od 8. hodiny ranní a s malou přestávkou na polední modlitby zde setrvával až do 7. hodiny podvečerní, kdy spolubratři usedali v chórových lavicích k modlitbě nešpor.
Od Velikonoc do slavnosti Všech svatých, kdy do rajhradského kláštera přicházelo skutečně velké množství poutních procesí z blízkého i vzdálenějšího okolí, aby poděkovali Staré Matce Boží Rajhradské za prokázané dobrodiní popřípadě jí, svou milou Nebeskou Matičku, o pomoc a mocnou přímluvu vroucně požádali. To byla služba radostná, neboť mnozí zavítali za ním do jeho klášterního obchůdku, kde si vždy něco na památku z vykonané pouti koupili pro sebe i pro ty, které zanechali doma. Za to v adventu, kdy do kláštera kvůli zimě a sněhovým závějím přicházelo jen málo poutníků a návštěvníků, to byla služba dlouhá.
Aby přilákal alespoň nějaké lidi k návštěvě klášterního obchůdku právě v tomto předvánočním čase, zásobil ho perníčky z medu od klášterních včelek, které s láskou upekl spolubratr Naum, a voňavými svíčkami nejrůznějších tvarů z včelího vosku odlitými spolubratrem Františkem, dále pak kytičkami z jmelí přizdobených chvojím, jež ve volných chvílích uvázal spolubratr Jan, a vánočními skleněnými ozdobami s vyobrazením kláštera, které nechal u svých známých na severu Čech zhotovit spolubratr Heřman, a samozřejmě také nejrůznějšími dřevěnými hračkami a figurkami do betléma, které vyrobil spolubratr Norbert ve své truhlářské dílně.
I nastal Štědrý večer. Spolubratr Jakub, když se toho dne, kdy se všichni bratři v rajhradském klášteře postí, vrátil po poledních modlitbách do klášterního obchůdku, přihodil nejdříve do nevelkých kachlových kamen několik polínek, pak dolil petrolej do lampy, kterou již, neb se začalo pomalu šeřit, také zapálil a zachumlaný do těžké deky z ovčí vlny usedl za prodejní pult. A protože nikdo nepřicházel, netrvalo dlouho a usnul.
Dřímalo se mu ono štědrovečerní odpoledne tak dobře, že dočista přeslechl vyzvánění zvonu svolávající všechny bratry na nešpory. – Spolubratři byli sice trochu znepokojeni nad tím, že se bratr Jakub, který bývá jindy velice, co se týče společných modliteb, dochvilný, na nešporách chybí, ale uklidňovali se navzájem tím, že jej určitě zdržel nějaký tulák nebo žebrák, který prosí o něco k snědku a případně i nocleh. Jaké bylo ale jejich překvapení, když jej po nešporách nalezli zachumlaného v teplé dece a spokojeně oddychujícího.
Neb vždy, když vydechl, trochu se mu nafoukly tváře, což vypadalo velmi legračně, rozhodli se bratři, že jej nebudou budit, neb stejně již jdou spát, protože na Boží hod vánoční, kdy bude v rajhradském klášteře slavena slavná jitřní mše svatá, budou vstávat o něco dříve než jindy. – Přihodili tedy, co nejtišeji to jenom šlo do kachlových kamen pár polínek, aby se spolubratru Jakubovi dobře tu Svatou noc spalo, a pomalu se rozešli každý do své klášterní cely.
Čerstvou sněhovou nadílkou zasněžené nádvoří rajhradského kláštera se toho večera ponořilo do ticha, které rušilo, opomeneme-li spokojené pochrupávání bratra Jakuba v klášterním obchůdku, jen pravidelné odbíjení věžních hodin.
Bratr Jakub se probudil ze spánku až ve chvíli, kdy na věži klášterního kostela začaly hodiny odbíjet půlnoc. „Pane na nebi“ pomyslí si a nevěřícně za pomocí prstů na rukou počítá jednotlivé údery věžních hodin. „Kdepak,“ pomyslí si „to není možné, to se mi musí jenom zdát.“
Když si ale uvědomí, že se mu to skutečně nezdá, hněvivě utrousí „Já si tu spokojeně hovím v teple za pultem a zaspal tak nešpory“ k čemuž v zápětí dodal snad i tehdy oprávněnou výčitku „To je ostuda, bratře Jakube, co si to o tobě jen spolubratři pomyslí.“ doprovázenou nevěřícným pokýváním hlavy. „Kdepak, na tomhle světě už není spoleh ani na ty spolubratry, kteří zde, jak prozrazují chybějící polínka do kamen, byli, a neprobudili mne. – Pán Bůh ví, že ne.“
Aby znovu neusnul, poměrně rychle se vymotal z teplé deky, kterou vzorně poskládal a chtěl odnést do sousední fortny, když v tom zaslechl tiché kroky někoho přicházejícího. „Kdo to může asi být?“ uvažuje „vždyť všichni jsou dnes, kdy oslavujeme narození našeho Spasitele, doma u svých rodin.“ Nemá čas ale na další úvahu, neb před prodejním pultem, kde mnoho světla z petrolejové lampy již nedopadalo, stojí mladá žena v krásných červených šatech přehozených širokým modrým rozevlátým pláštěm, který si podkasává rukou, aby jej nevlekla po zemi.
„Kdo to asi je“ přemýšlí bratr Jakub. Ona neznámá žena s bílým závojem přes hlavu mu připadá nějak povědomá, ale ani za nic si nemůže teď vzpomenout, kde jí již někdy viděl. „Dobrý večer Vám přeji“ pozdravil onu neznámou bratr Jakub. A hned dodává „jak Vám mohu sloužit?“
„Jen maličkostí“ odpovídá mu ona paní. „Sháním nějakou hračku pro svého synka, který má dnes narozeniny.“ „Opravdu“, udiveně odpověděl bratr Jakub. „To máte ale štěstí, protože zde nějaké hračky, které vyrobil v naší truhlářské dílně spolubratr Norbert, mám.“ dodal a hned nabízí „co takhle nějakého vojáka nebo snad hned několik vojáků v krásné vojenské uniformě s koněm“. „Ne, děkuji“ odpověděla neznámá „jsem si naprosto jistá tím, že to by mého chlapečka nepotěšilo.“
„A co takové malé klášterní hospodářství?“ nabízí dále bratr Jakub „v kterém je spousta dřevěných zvířátek – čtyři ovečka s pěti jehňátky a beránek, jedno velké a dvě menší prasátka, deset husí, na padesát slepic a dva kohouti, … a dokonce i tři pávi a tři pávice s pěti pávátky. To by se vašemu chlapečkovi mohlo líbit.“ míní bratr Jakub, „když si nerad hraje s vojáky“.
„Bratře, to máte pravdu,“ odpověděla neznámá, „ale tohle všechno zabere moc místa a já nevím, kde bychom to všechno přes den dali.“
„V tom případě“ pokrčí bezradně bratr Jakub rameny „bude asi nejlepší, když si vyberete něco pro svého chlapce vy sama“ a dále dodal „vše si dobře prohlédněte, nikam nespěchejte.“ Neznámá bratru Jakubovi poděkuje a se zájmem si prohlíží na prodejním pultě klášterního obchůdku vystavené zboží. Občas něco dokonce vezme do svých křehkých a jemných rukou a vyzkouší, pak to ale zase položí zpátky a vybírá dál.
Nakonec si přeci jenom vybrala z několika posledních zbylých figurek do betléma jednu malou dřevěnou ovečku. „Tu si vezmu, ta se bude mému chlapci určitě líbit.“ pronesla k bratru Jakubovi. „Kolik prosím stojí?“ „Tahle?“ odpověděl bratr Jakub a ovečku si začal pozorně prohlížet. „Opravdu chcete tuhle?“ ptá se poněkud udiveně. „Vyberte si prosím jinou, protože tahle, když se na ni pozorně dívám, má na zádech drobný kaz – černou skvrnu na zadečku. Mám jich tu ještě několik, podívejte se, a bez kazu.“ nabízí neznámé bratr Jakub. „Ne, děkuji,“ odpověděla ona žena. „Jak znám svého chlapečka, právě tahle se mu bude líbit ze všech nejvíce.“
„Když myslíte“ mumlal si bratr Jakub pod vousy, „dobrá.“ „A kolik stojí?“ ptá se neznámá. „Měl bych od vás chtít dvě koruny, ale vám ji pro ten drobný kaz prodám za polovic.“ a dodal k tomu „mám vám jí zabalit?“ „Ne, děkuji, to není potřeba,“ odvětila láskyplně neznámá. „Nemám to domů daleko a postačí tedy, když si ji schovám pod svůj plášť.“
„Vy bydlíte někde v Rajhradě nebo v jiné okolní vesnici?“ podiví se bratr Jakub. „Ne, v Rajhradě ne, bratře Jakube, ale tady,“ odpoví mu neznámá a k tomu ještě dodá „a to dokonce déle, než jste přišel do zdejšího kláštera vy“. Bratr Jakub nemá ale na čas nad touto nečekanou odpovědí přemýšlet. Neznámá totiž do jedné ruky bere ovečku, kterou si vybrala, a druhou mu podává z kapsy nikoli korunu, ale perlu krásně zasazenou do zlata, se slovy „nemám bohužel u sebe nic víc než tuto perlu a byla bych moc ráda tomu, kdybyste si jí, bratře Jakube, vzal.“
Na to neznámá odešla. – Jakmile se bratr Jakub jen trochu vzpamatoval, vyběhl před klášterní fortnu, aby se podíval za odcházející neznámou. Ta ale právě vcházela pootevřenými dveřmi do klášterního kostela a tehdy si uvědomil, odkud onu neznámou vlastně zná. „To jsem byl snad slepý, že jsem naší Matku Boží, před níž se spolubratry den co den zpíváme závěrečnou mariánskou antifonu, nepoznal.“ ponenáhlu zvolal. „Vždyť ta, které jsem prodal onu večku s černým flíčkem na zádech, byla samotná Stará Matka Boží Rajhradská.“ a k tomu s pokorou dodal „odpusť mi mou případnou neuctivost, neměl jsem totiž tušení, že ji to Ty.“
Po chvíli se ale s povzdechem vrací zpět. – Dříve než si ale šel lehnout do postele, kterou měl ve fortně, uložil ještě opatrně drahocennou perlu do pokladny klášterního obchůdku.
„To se mi ale dnes zdál zvláštní sen!“ pomyslel si bratr Jakub, když se probudil před jitřní. „To se jen tak někomu nestane, že by k němu přišla Matka Boží a koupila si od něj ovečku pro svého narozeného syna – Ježíše.“ pomyslel si. „A k tomu mi ještě říkala bratře Jakube!“ – A protože měl ještě chvilku čas, začal přemýšlet „A co když to ale nebyl jenom sen?“ a šel se ze zvědavosti podívat do pokladny, kde skutečně nalezl drahocennou perlu zasazenou do zlata. „Tak se mi to přeci jenom nezdálo“ pomyslel si.
Hned po jitřní vypravoval bratřím co se mu v noci, když oni spali ve svých celách, přihodilo a nakonec, aby dokázal pravdivost svého vyprávění, ukázal jim perlu, kterou v klášterním obchůdku zaplatila Stará Matka Boží Rajhradská.
Co ale s perlou, uvažovali dlouze všichni. Padali nejrůznější návrhy, ale nakonec se všichni bratři dohodli na tom, že nechají onu drahocennou perlu vložit do koruny Staré Matky Boží Rajhradské na památku oné nevšední události. – A Vy, kteří nevěříte, že se to vše odehrálo tak, jak bylo vypovězeno, zajděte se na Boží hod Vánoční podívat do rajhradského klášterního kostela, kde Ježíšek, kterého drží v náručí Stará Matka Boží Rajhradská, v ruce drží malou dřevěnou ovečku s černou skvrnkou na zadečku.
Autor pohádky: fr. František J. Teister OSB, rajhradské opatství
Fotka od Roland Steinmann z Pixabay
