Na Popeleční středu uplynul přesně rok, co jsem se dozvěděl, že mám nevyléčitelnou nemoc krvetvorby, na kterou zřejmě zemřu. Celý rok jsem se pak dennodenně učil jedné věci – vděčnosti za každý den, který mi Pán přidal k životu (viz Přís 10, 27). Když se nyní začalo další postní období, hledal jsem, čím bych na toto prožívání Boží péče navázal. A oslovili mě dvě věci.
První byl žalm posvátného čtení na Popeleční středu. Začíná slovy: „Dobrořeč, duše má, Pánu a celé mé nitro jeho svatému jménu. Dobrořeč, duše moje, Pánu a nezapomínej na jeho dobrodiní“ (Ž 103, 1-2). Když jsem se ho začal modlit, hned jsem věděl, že to je můj úkol. Dobrořečením Bohu a vděčností za jeho dobrodiní přemáhat negativistické postoje, posuzování a vyčítání, které v sobě často pozoruji.
Druhou je invitatorium, které nám církev v Liturgii hodin nabízí na tyto dny postního času. Zní takto: „Pojďte, klanějme se Kristu, našemu Pánu, pro nás pokoušenému a umučenému.“ Znamená to pro mě zaměřit celý den na klanění se Kristu. Možná zvlášť při pohledu na kříž…
Obě tato duchovní cvičení mají samozřejmě i svou vnější stránku. Nazval bych ji smluvní stránku. Dobrý Izraelita věděl, že bude milovat Boha celým srdcem, celou myslí a ze všech sil, bude-li věrný smlouvě z Chorebu, bude-li zachovávat Boží přikázání. Tak i mé úsilí dobrořečit Bohu a klanět se Kristu by bylo prázdné, jen „duchovní“, kdybych neusiloval svým mluvením i jednáním plnit Boží zákon. V tomto smyslu mají význam všechna vnější sebezapření, oběti, almužny… Ale bez tohoto smyslu jsou jen zaměřením se na výkon, což je velmi nebezpečné!
Děkuji Bohu za inspirace, které mi na tento Půst nabídl. Nejsou pro mě žádným novým začátkem, jak to nejednou posloucháme, že je čas začít znovu, ale plynulým navázáním na to, co z Boží milosti usiluji žít roky.
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
