Zamyšlení nad liturgickými texty z 31. neděle v mezidobí.
Jak jednoduchá cesta se nám dnes nabízí v biblických čteních – milovat Boha a bližní. To znamená nedělat nic špatného a dělat všechno dobré. Každý den jsme na této cestě v každodenních událostech, při rozhodování pro takové či jiné dobro, při odmítání zla v jakékoli podobě. Když chci někoho přivést k Ježíši, tak mu předkládám právě tuto cestu.
Zvu ho, aby začal milovat tak, jak je on milován. Samozřejmě je na mně, abych mu takovou lásku i projevil. Proto předevangelizací je vždy předevangelizace, při které s lidmi (někdy i roky) vytvářím vztahy, aby jsem jim svou dobrotou ukázal, jak moc je Bůh miluje a jak moc mu (i mně) záleží na tom, aby žil věčně – a šťastně.
Když před týdnem končila synoda, byl jsem velmi rád, že nakonec neřešila všechny ty sporné otázky a problémy, které se při setkáních na různé úrovni v církvi vynořovaly. Naopak, zaměřila se na něco mnohem podstatnějšího. Vyjadřují to tři slova – společenství, spoluúčast a mise.
V podstatě nás synoda žádá, abychom se začali setkávat v (malých) společenstvích, kde se dělíme o svou víru (i selhání), kde se učíme mluvit o svém vztahu s Ježíšem. Zároveň přitom přebíráme zodpovědnost za to, aby tato setkání byla obohacující – tedy nejsme jen pasivní posluchači, ale sami otevíráme své srdce a dáváme k dispozici poklad našeho osobního setkávání s Bohem. Tím máme i účast na formování a budování víry jiných.
A takto zakořenění v Kristu přebíráme zodpovědnost i za své poslání – misi – ohlašovat Ježíše jiným. Tato posloupnost je velmi důležitá. Nenaučíme-li se totiž prožívat svou víru v malém společenství církve, jak budeme hlásat Ježíše a jeho vykoupení lidem, kteří o něm nic nevědí? A takových lidí i u nás neustále přibývá …
Zároveň se takovou formační prací odbourávají tři problémy, které Svatý otec František pojmenoval při začátku tohoto ostatního synodu – individualismus, imobilismus a indiferentismus.
Přestaneme vidět jen sebe, pohneme se, začneme spolu kráčet a měnit to, co změnit je třeba, a nakonec se začněme aktivně (nikoli klepáním) zajímat o život církve, jejímiž živými údy jsme…
Rozepsal jsem se trochu víc, ale při tématu lásky k Bohu a k bližnímu velmi intenzivně vnímám, že k této lásce v našich dnech podstatně patří pohnout ze zažitých kolejí (pasivity, nicnedělání) a dáváním dostat naši víru na výsluní naší společnosti. Jinak zahyneme. Možná už za čtyřicet dní (J 4, 3).
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
