Duchovní zamyšlení nad texty z 6. neděle velikonoční.
Když jsem si začátkem týdne četl biblické texty této neděle, zaujalo mě jedno slovo hned v první větě čtení ze Skutků apoštolů: „Tady přišli někteří z Judeje a poučovali bratry“ (15, 1). Poučování nemám rád, zejména pokud je negativní: „Pokud toto a toto neuděláte, tak nedosáhnete, nedostanete, nebudete mít…“ A že zmiňované poučování některých z Judey bylo nesprávné, velmi jasně pochopili apoštolové a starší v Jeruzalémě, když v dopise se svým rozhodnutím píší věřícím v Antiochii“ (15, 24).
Rozvrácené srdce neví, kde je pravda, neumí se orientovat, neví, komu věřit. Jak je velká zodpovědnost těch, co nám dnes rozvracejí srdce lžemi, zpochybňováním, konspiracemi, poukazováním na nepřátele… Jaký soud je čeká? Ale jaká je také zodpovědnost těch, kteří pravdu znají, ale mlčí!
Proto mě velmi potěšilo poučování, které tento čtvrtek večer zaznělo z úst apoštolského nuncia na Slovensku Nicola Girasoliho při otevírací mši svaté Eucharistického kongresu Spišské diecéze v Ružomberku. S vervou jemu vlastní vyzýval všechny, kdo přistupují ke svatému přijímání, aby se přitom usmívali. Neboť jde o jedinečné setkání s Ježíšem. Říkal, že přijímat je třeba vždy tak, jako by to bylo poprvé a naposledy. Že kněz má slavit mši svatou tak, jako by to byla jeho první a poslední mše svatá. A tuto myšlenku završil zvoláním: „Nespěchejte!“
Oslava Boha a posvěcení člověka – to je úloha každé liturgie – se nesmí konat s chvatem, spěchem. Kéž toto svolání apoštolského nuncia najde hlubokou odezvu zejména v srdcích kněží: „Nespěchejte!“
Každému, kdo se takto otevře Bohu, kdo zachovává jeho slovo, on sám slibuje, že přijde a udělá si u něj příbytek (Jan 14, 23). Co víc potřebujeme?
Nespěchejme. Bůh přebývá v nás. Nepotřebujeme ho hledat v dálavách, nepotřebujeme za ním chodit tisíce kilometrů. Bůh je tady. V mém srdci. Ve tvém srdci. Věnuj mu svůj úsměv…
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
Fotka od Norbert Staudt z Pixabay
