Ležela v malém regálku před zavřenou cukrárnou. Na místě, kde se objevují knihy vyřazené z domácností. Každý si může vzít nebo sem přinést co se mu hodí nebo nehodí. Už několik týdnů zde leží román „Západ“ od Karla Václava Raise a desítky dalších publikací. Sáhnu po té s názvem „Co se v Praze všechno děje“ a objevím v ní fejetony Jana Nerudy. Náhodně ji otevřu na příběhu s názvem „Štědrý večer s dojemnou povídkou“. I na dalších stranách knížky vydané v roce 1985 v Albatrosu jsou českým básníkem a novinářem zpracována vánoční témata pro nás už tak vzdáleného 19. století.
Básníka, novináře a bouřliváka 19. století rozněžnil betlém
Objevovat minulost zapsanou těmi, kdo zde žili před námi, je velmi obohacující. I Jana Nerudu mohu nyní poznávat z jeho textů jinak než v hodinách literatury. Ve svých fejetonech odhaluje své nitro, svou duši. Například v textu, kde popisuje, návštěvu hračkářství obchodníka Brandejse. Český literární klasik se s majitelem krámku na Příkopech dobře znal a jednu svou adventní návštěvu zpracoval do fejetonu s názvem „Předvánoční hračkářství“.
Zajímavý je v Nerudově textu moment, kdy mezi všemi těmi houpacími koni, oslíky, lvy, flašinety a panenkami narazí na betlémské figurky. Jesličky vystavené v hračkářství jej zcela uchvátí a na okamžik se vrátí do dětství. Své snění popsal takto:
A s opravdovou pobožností přistupuju k vystrojeným jeslím. Zadívám se do nich – figurky jako by nabývaly těl, mech voní, hvězda se třpytí, a když tu stojím jen chvilenku sám a nerušen – věru, já slyším i, jak třepetavý andílek stříbrným svým hláskem zpívá: „Gloria – gloria!“
Mžikem jsem zase dítětem. Vzpomínám si na ty jesle naše domácí, velké jako stůl, které stávaly po celé léto v koutě nahoře na půdě, uzavřené na zámek pevný. Teprv když nastala zima a blížily se vánoce, snesl otec jesličky vždycky zase dolů, oprášil papírové skály, narovnal Betlému věže a třem králům koruny, rozložil čerstvý mech a zapíchal do něho ovce a pasáky, zpíval si přitom třesoucím svým tenorem, jehož zvuk ještě dnes mi zachvívá duší, pobožnou píseň, a pak – pak jsem směl také já přistoupit blíže a uctivě se dívat a přitlumeně zpívat s sebou.
Hodiny a hodiny stával jsem před jeslemi, rozmlouval s figurkami, naslouchal jejich odpověděm – no, nesmějte se, je to pravda: odpovídaly mi zcela určitě, zpívaly se mnou – vždyť je podnes slyším!
Fotka od Susanne Jutzeler, suju-foto z Pixabay
