Dvě témata se mi nabízejí z biblických čtení liturgie této neděle.
První souvisí s největšími přikázáními. Text z Knihy Exodus hovoří o konkrétních projevech lásky k bližnímu – takových, jak byly palčivé a aktuální v jeho době. Jaké by svatopisec zdůraznil dnes?… Je zajímavé, že odpovědí na toto čtení je žalm a responzorium, které vyjadřují lásku k Bohu. Myslím, že tím je velmi dobře vystižena důležitá myšlenka – láska k Bohu se potvrzuje láskou k bližnímu. A zároveň je vyznáním – milovat bližního tak, jak to požaduje Písmo, můžu jen tehdy, pokud Bůh je moje síla, opora, pomoc, moje útočiště, můj osvoboditel, štít, ochránce (viz Ž 18, 2 – 3).
Evangelium, ve kterém Ježíš říká, které přikázání je největší, má opačné pořadí. Pochopitelně – vždyť příkaz milovat Boha je určitě první. Ale nedá se uskutečnit bez toho druhého – bez lásky k bližnímu. „Vždyť kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jn 4, 20).
Je na každém z nás, jak tato přikázání dennodenně uskutečňujeme, přiměřeně svému postavení, osobní situaci. Jen ať se nikdo neskrývá před svým bližním!
Druhé téma ve mně vzbuzuje otázku: Co se říká, zda někdy v budoucnu bude mluvit o naší farnosti či diecézi? Bude někdo, kdo bude s vděčností a nadšením vzpomínat na naši víru, na naše obrácení a odmítnutí model naší doby? Bude někdo říkat, jak jsme jiné farnosti či diecézi pomohli přijít blíže k Bohu a věrněji mu sloužit? To vše jsou otázky, které přináší Pavlův První dopis Soluňanům. A s nimi se vynořuje další: Co potřebujeme udělat, aby náš život víry byl svědectvím pro jiné?
Odvrátit se od model, postavit Boha na první místo a tak sloužit bližním, aby to vyvolalo obrácení mnohých. To je cesta. Nejednou mám dojem, že se stále držím(e) model.
Bože, zříkám se dnes modly úspěchu, strachu, obav, nezájmu o jiných (doplň své modly) a stavím tě na první místo. Jak mám dnes projevit lásku bližnímu, kterého mi v tuto chvíli kladeš na srdce?
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
