Slovo, které mi v tento svátek vždy jako první přichází na mysl, je slovo sluha. Sluha je ten, kdo z vlastního rozhodnutí ve všem a vždy hledá prospěch toho, komu slouží. (Vím, je to taková idealistická definice, ale i Ježíš je ideální, proto se zde hodí.) Ježíš slouží Otci, hledá jeho zájmy. Ježíš přišel sloužit také lidem, hledat naše zájmy. Tím, že se postavil do řady hříšníků na břehu Jordánu a poté přijal z Janových rukou křest, zcela se zařadil mezi nás.
„Nebo všichni zhřešili,“ píše svatý Pavel (Řím 3, 23). Ježíš nezhřešil, ale to u Jordánu nikdo neviděl. Snad jen Jan Křtitel něco tušil: „Hle, Beránek Boží…“ (Jan 1, 29. 36). (Ani Maria nezhřešila, ta však pro budoucí Ježíšovy zásluhy a z milosti.) Ale jinak nám byl Ježíš podobný ve všem, i v tom, že přijal Janův křest pokání. Jakoby tím volal: „Jsem úplně jako vy všichni. Přišel jsem, abyste se vy všichni stali jako já. Vím, jak na to. Budete-li se mnou, zvládnete to.“
Náš hřích – myslím, že bez výjimky každý – je v tom, že chceme věci, problémy zvládat sami. Tváříme se, že nepotřebujeme sluhu, vždyť nežijeme v otrokářské společnosti… A tím se stáváme otroky: sebe samých, nedobrých vztahů, model, politiky, práce, peněz… Otrok je ten, který musí sloužit. Ne z vlastní vůle, ale z nutnosti.
Sluha Ježíš chce sloužit i tobě – pokud mu to dovolíš, přijmeš-li ho nejen za svého Pána, kterému se máš klanět a poslouchat ho, ale i za svého Sluhu, který tě vede ke spáse. A Sluhu, který ti umí zajistit očištění od hříchů a věčný život, se vyplatí poslouchat. Jen je třeba být s ním.
Být s Ježíšem je výsada i boj. Výsada, neboť je to jeho dílo a dar. Boj, protože i já to musím chtít.
Ježíši, chci být s tebou. Nyní. I teď. I v této chvíli. I v této vteřině. Být s tebou. Ježíši, děkuji, že vždy jsi se mnou. Vždy.
Co takhle zasvětit se Kristu – Sluhovi? A pak ho poslouchat, vždyť je „milovaný Syn“ (Mk 1, 11).
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
