Duchovní zamyšlení nad liturgickými texty z 20. neděle v mezidobí.
Velmi se mi líbí, že Ježíšovu řeč o eucharistickém chlebu (Jan 6, 51–58) dnes církev v liturgii spojuje s moudrostí (Přís 9, 1–6). Neboť jen Moudrost umí vymyslet něco takového, jako je Nejsvětější svátost oltářní, Eucharistie.
Bůh se dává za pokrm těm, kdo v něho věří, a přeměňuje je na sebe. Zbožstvuje nás… To sice přesahuje náš rozum, ale to neznamená, že je to bláznovství, jak si to mysleli mnozí z těch, co poslouchali Ježíše.
Věříme-li Bohu, tak naší největší moudrostí je poslouchat jeho slovo a s vírou přijímat Chléb života, neboť to nám zajišťuje věčný život. Ano, jednou zemřu (pokud se do té doby Ježíš nevrátí), ale víra ve vzkříšení těla mi říká, že jednou vstanu z mrtvých a budu žít věčně. Neumím si to představit, ale je jisté, že ten věčný život je mnohem lepší, než ten nejlepší život zde na zemi.
Možná řekneš, že tomu nevěříš a že nevěříš ani v přítomnost Krista v eucharistickém chlebu. A že když zemřeš, stejně už nic nebude. Pokud máš pravdu ty, tak oba po smrti už prostě nebudeme. Ale pokud mám pravdu já, co bude s tebou, když zemřeš?
Moudrost připravila hostinu. Tady nám dává její závdavek, abychom jednou hodovali celou věčnost. Vůbec si to neumím představit. Ale pokládám za rozumné věřit tomu a podle toho jednat, abych po smrti nebyl zaskočen a nepřipraven.
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
