Příběhy

Putoval jsem po Himalájích, Indii i pouštích Afriky. Camino však bylo něco zcela jiného

„Čekal jsem, až budu v důchodu a dočkal jsem se,“ začíná své vyprávění o putování do Santiaga de Compostela šedesátník Jan Valtr. Právě životní jubileum bylo impulsem k zahájení první ze tří poutních cest k hrobu sv. Jakuba Staršího. Dřív, než se vydal na „Cestu“, zjistil o ni, co se dalo. „Přečetl jsem o Caminu kde co. Teorie o poutnictví, diplomky, historii, v angličtině i francouzštině. Je toho hafo. A nechtělo se mě do toho,“ říká upřímně a dodává: „V šedesáti jsem, trochu s nadhledem, trochu s arogancí – šel. A najednou bylo všechno jinak.“ O své zkušenosti z putování ze St. Jean–Pied–de–Port napsal knížku, která je aktuálně v tisku.

U jedné poutní cesty to však neskončilo. Na svou druhou poutnickou výpravu se vydal z Levante a třetí Camino zahájil ve španělském přístavním městě Málaga. „Od začátku mě bylo jasné, že to nebude o cestě a poznávání přítomnosti. Kolik kde co stojí mě nezajímá, protože na to nemám a nepotřebuji to. Kdo co kde prožil a viděl mám na háku, protože to není moje věc. A navíc nesnáším lidi!“ Říká zcela bez příkras. Svou zkušenost s putováním zahájí rozdělením poutníků, tak jak si je rozškatulkoval již od prvních dnů. Rozlišuje 3 základní typy „Peregrinos“.

1. Jedničky

vstávají jako první, pokud možno ještě za tmy. S baterkou na čele si balí své saky paky. To že budí ostatní, jim nevadí. Vyráží za rozbřesku, aby byli na plánovaném konci denní etapy první. Baví se výhradně profesně, o nejlepším obutí na cestu, o bagáži, o trekových holích a kvalitě té či oné albergue. A samozřejmě o všech trasách, které už mají za sebou. S lehkým a pobaveným úsměvem poslouchají plky ostatních, tak jako matka naslouchá žvatlání svých dětí.

2. Skupináři

vyráží vždy ve skupině a baví se o všem možném, co jim slina na jazyk přinese. Přesouvají se výhradně hromadně. Pospolu odpočívají, stravují se a ubytovávají. Nikam nespěchají, často si trasu rozdělí na více let a jsou ze všeho nadšení. Mají spoustu tištěných brožur, průvodců a článků z internetu. Občas se část skupiny oddělí a vytvoří novou, samostatnou jednotku, nebo se po cestě připojí k jiné, již existující.

3. Vlci

samotáři, co se nezajímají o druhé, je jim jedno v kolik vyrazí a kam dojdou, ze slušnosti odpoví maximálně na pozdrav, odkud jsou či odkud jdou. Často spí venku, je-li v albergue hodně lidí (když nemají peníze, když nechtějí nikoho vidět, když…..), nenavštěvují hospody po cestě (druží se tam ostatní poutníci), jsou pyšní, povznesení nad ostatní chamraď a poutnické kecy mají u prdele. Jdou sami, za každého počasí, na nic si nestěžují, od nikoho nic nepotřebují, nic po nikom nechtějí a raději by si ukousli jazyk, než aby požádali o pomoc. Nezáleží jim na množství a kráse razítek v credenciálu, na diplomu a potvrzení o vykonané pouti, a tak jak mlčky do Santiaga dolezli, tak ho mlčky a nepozorovaně opustí.

První den mi bylo jasné, že moje pouť bude skutečnou poutí

Když jsem dorazil do St. Jean, posadil jsem se chvíli na lavičku, abych si ujasnil myšlenky, přišel ke mně muž středního věku, hodně zanedbaného zevnějšku, byl dost cítit, zarostlý divokým vousem, beze slova mě podal balík sušenek a odešel. To byl první reálný dotyk s Cestou. A na té lavičce mě došlo, že moje pouť bude skutečnou poutí, ne turistickým pochodem, přátelení se s jinými, ochutnávkou místních specialit, ale pokud to ujdu, všechno se bude odehrávat v duchovním prostoru. Jenže jsem netušil, jak bych mohl, že to bude tak hluboký ponor, který mě obnaží bez přehánění na kost, otevře i komnaty dávno uzamčené a celou Cestu se budu potýkat sám se sebou. A jestli je někde moje soukromé peklo, tak je to být sám se sebou. Každý den, týdny.

Samota a každodenní chůze přepnula mozek na jiný modus

Velice rychle se začaly vynořovat obrazy z minulosti, postupně i jakési stavy ne nepodobné blouznění, všechno se v hlavě spojovalo a vytvářelo vize jako u drogových závislostí. Jsem samotář, introvert, tedy s nikým jsem se nedružil, vyhýbal se ostatním, pokud to na francouzské cestě je možné a musím říct, že ostatní to respektovali. Navíc jsem byl pro většinu z nich stařec, což také sehrálo svoji roli.

Jediné, o co jsem se zajímal byla historie míst, kudy jsem procházel, vše jsem si zapisoval a v kombinaci se svými psychickými stavy z toho vycházely podivné texty, hodné psychiatrické, ústavní péče. Alespoň tak to označilo několik mých blízkých známých, kterým jsem něco z toho ukázal. Když jsem došel do konce, nestal se ze mě jiný člověk, nevyřešil jsem žádné své osobní problémy, neměl nové přátele, ale prožil jsem týdny ve stavu, do kterého jsem se nikdy před tím nedostal. Ta samota, každodenní, mechanická chůze, při které je hlava nastavená na úplně jiný modus, než byla zvyklá. Tedy nic neřešit, neplánovat, to byla obrovská rána pro moji psychiku. Ale na konci Cesty jsem věděl, že půjdu co nejdřív na další a delší Camino, protože to bylo jako droga. A tak jsem absolvoval z těch delších další dvě.

Z Prahy na kole a dvakrát pěšky přes Španělsko

Já jel z Prahy na kole, starém krámu, na nosiči jsem měl bednu od ovoce, kde jsem měl pár věcí, žádná extra výbava, normální trička, prádlo, kraťasy, papíry, Bibli a acylpyrin. Dojel jsem přes Německo a Francii a do Pyrenejí, kde kolo mlelo z posledního, tak jsem je prodal v servisu a šel pěšky. Ale ten cyklovýlet nebyl zdaleka tak zajímavý, jako pěší pouť.

Další dvě Cesty byly delší a nesly se ve stejném duchu. Mozek produkoval výjevy, oživoval vzpomínky, ve snech se to všechno míchalo dohromady takže vždycky ráno mě dlouho trvalo, než jsem se dostal alespoň do trochu přijatelného stavu a mohl jít dál. Často jsem zabloudil, zašel si, spal venku, buď alberque nebyla, nebo byla drahá nebo jsem neměl náladu jít mezi lidi. I tak jsem vyslechnul spousty příběhů, řečí, viděl podivné týpky, ale pořád to nejdůležitější byla pro mě jakási chemie mozku, která ovlivňovala každou Cestu.

Zkušenost Camina je jiná než výlety do Indie nebo Afriky

Jezdím hodně, několikrát do roka do Indie, Asie, Afriky, stejným stylem jako na Caminu, vandrák s rancem, ale tam se s domorodci rád družím a je to úplně něco jiného. Tam můj mozek funguje naprosto jinak. Nedokážu to vysvětlit, ale když se začtu do textů z Camina, hned vnímám ten odlišný pocit „nadrogovaného“ mozku, zatímco z Indie to jsou normální zápisky o lidech, templech, pouštích, svatých mužích, kremačních ghátech a pod. Takže ve srovnání s jinými cestami je to velký rozdíl.

Ještě poznámka na závěr. Přečetl jsem asi všechny knihy, co u nás vyšly a některé i zahraniční, které napsali ti, co některou z Cest ušli. A nějak mě to přišlo jako společenské cestopisy s veselými historkami z Cesty. Nechci to nikomu brát, jeho Cesta, jeho pohled, ale já to měl jinak, proto o tom i jinak píšu a uznávám, že se to nemusí nikomu líbit. Respektive, že čtenář má nějakou představu a očekává něco, co já nemůžu poskytnout.

Kratičká ukázka z připravované knihy Jana Valtra o Caminu do Santiaga de Compostela, která pod názvem CAMINO I. vyjde v nakladatelství Klika letos v únoru.

Průsmykem Erro se dojde k „Los Pasos de Roldán“ (Rolandovým stopám) – obrovskému kameni, který má znázorňovat velikost Rolandovy šlépěje. A z kopce do Venta de Caminante a Zubiri, s gotickým mostem La Rabia. Pokud někdo projde třikrát kolem středního pilíře mostu se zvířetem nakaženým vzteklinou, vyléčí se. To zvíře ze vztekliny, přirozeně.

Poutník nemá žádné zvíře a snad ani vzteklinu. Má pouze depku, a ta nezmizí, ani kdyby pilíř mostu obešel stokrát. A tak šetří kroky. Se západem slunce depka vrcholí. To brzo, napadne ho – už druhý den na Cestě. Straní se ostatních poutníků, jejich hovorů, nabídek vína, a dekuje se na konec vesnice. Tam se mu v hlavě honí lidé z dob minulých, snaží se najít jakýsi smysl toho putování, spálené kůže, žízně a únavy, cesty odnikud nikam a zpět, ale žádný nenachází, tak možná to nic, „nada“ je tím smyslem – a nejen té cesty, ale celého jeho dosavadního života, což mu na optimismu nijak nepřidá. Jak tak sedí, sám se svými běsy, přichází nějaká ženská a nabídne mu datle. Když vidí, že z konverzace nic nebude, mlčky odchází.

Ubytovna je plná, ale ještě se dá najít místo na zemi, v místní tělocvičně. Vecpe se mezi trojici žen, které si pamatuje z St. Jean–Pied–de–Port. Ta nejblíž si všimne, že leží na tvrdé zemi, a nabídne mu karimatku. Poděkuje a zavře se do spacáku. Zákaz jakéhokoliv tlachání.

(Z připravované knihy poutníka Jana Valtra, CAMINO I.)

Reklama

Foto: Jan Valtr

Děkujeme za příběh a zkušenost z putování. Rádi byste se také podělili o své poutnické zkušenosti? Napište nám na mail redakce@poutnictvi.cz. Děkujeme.

Pavel Siuda (zakladatel internetového magazínu Poutnictví.cz)

Reklama

Podobné příspěvky

Share via
Copy link
Powered by Social Snap