Duchovní zamyšlení nad texty z neděle Svaté rodiny (29. 12. 2024)
Jednou za 25 let máme řádný jubilejní rok. Ten aktuální formálně právě začal. Svatý Otec otevřel Svatou bránu v bazilice svatého Petra (a mimořádnou Svatou bránu v římské věznici Rebibbia), biskupové po celém světě dnes otevírají jubilejní kostely ve svých diecézích. Vše je připraveno k tomu, abychom mohli začít dennodenně získávat plnomocné odpustky – tento jubilejní rok dokonce v takové míře, že je můžeme za přesně určených podmínek získat dvakrát denně (první pro sebe a druhé pro zesnulé).
Hrozí nám však nebezpečí, že se vrhneme na odpustky, ale unikne nám podstata tohoto výjimečného roku. Protože smyslem této vzácné a doslova výjimečné události je něco jiného – podívat se na svůj životní styl, odstranit z něj vše, co je už jen prázdným gestem, napravit špatné věci, které jsme za čtvrtstoletí možná podělali (ačkoli někdy v dobré víře, že je to správné, ale při zpětném pohledu či z reakce dotčených lidí už víme, že to bylo nesprávné), a učit se více žít spolu. Jubilejní rok je cestou. Navenek to vyjadřujeme putováním, ale uvnitř změnou pohledu, smýšlení, jednání.
Jubilejní rok je také časem léčení nemocí církve, které vedly papeže Františka ke svolání synodu o synodalitě. Individualismus – usilujeme jen o svou svatost. Indiferentismus – přejeme lidem „zdravíčko, štěstíčko“, ale o jejich věčný život se nestaráme. Imobilismus – jsme spokojeni s tím, co je, změny a nic nového, byť žádané i samým papežem, nechceme.
Jako lék nám dnes může posloužit pohled na Svatou rodinu. Evangelium popisuje asi jejich první společné putování do Jeruzaléma. Společné! V davu možná milionu poutníků se Ježíš ztratí. Bolest! Najdou ho v chrámu. Úleva a společná cesta domů!
Šli k Bohu, ale ztratili tam syna. I my můžeme ztratit Ježíše – například tehdy, když se něco pro nás stane jen zvykem. (Kdysi jsem napsal, že mše svatá se pro některé stala jen technickým prostředkem k tomu, aby mohli přijmout Ježíše v Eucharistii. Ale že celá mše svatá je setkáním s milujícím Bohem, jeho oslavou a naším posvěcením, na to nemyslí .)
Našli Syna. Chodit tři dny po Jeruzalémě muselo být únavné a vyčerpávající. Ale Josef a Maria to nevzdali. I naše putování jubilejním rokem může být takové. Ale Ježíš se nám dá najít, pokud vytrváme, pokud se nespokojíme s pár akcemi, na které půjdeme, ale budeme-li ho hledat každý den v našem běžném prostředí.
Šli spolu domů. Ta pouť hodně v životě této rodiny změnila a zřejmě je i hodně sblížila. Tak si myslím, ačkoli to Písmo přímo nezmiňuje. Totéž se může stát nám, budeme-li vždy putovat s někým – nejprve se členy vlastní rodiny, se členy společenství, do něhož patříme, ale možná i s „náhodnými“ spolupoutníky… či s takovými, které nám Bůh vloží do srdce a my je na putování pozveme…
Putovat jubilejním rokem znamená jít s někým, spolu.
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
Fotka od Mabel Amber, who will one day z Pixabay
