Zdá se mi, že v dnešních čteních vůbec nejde o Petrovo kráčení po vodě ani o samotnou bouři na jezeře. Vždyť první čtení je jakoby uťaté – končí ve chvíli, kdy Eliáš poznává, že Pán je tady. Nebo kde přichází Pán, nastává ticho, pokoj. Šum jemného vánku. Vítr se utišil. A to vede k víře – Eliáš si zahalí tvář a vyjde z jeskyně před Pána, aby si vyslechl další pokyny pro svůj život. Apoštolové na loďce vyznávají: „Opravdu jsi Boží Syn!“
I žalm se přiklání k této myšlence. Vždyť hned na začátku říká: „Budu poslouchat, co řekne Pán, Bůh“ (Ž 85, 9a). A poslouchat Pána lze téměř bez výjimky jen v tichu… (podle žalmu ve slovenských textech z 19. neděle v mezidobí, pozn. překladatele)
Více dnes nepíšu. Je čas na ticho.
P.S. V těchto dnech bylo zveřejněno, že 23,8% obyvatel Slovenska při posledním sčítání lidu uvedlo, že je bez vyznání (Sčítání obyvatel, domů a bytů 2021: Národní analytická zpráva, vydal Statistický úřad SR). Je to důvod k pokání, protože jsme selhaly v hlásání vykoupení Ježíšem Kristem. A zároveň důvod k novým iniciativám v evangelizaci. Máme-li „v srdci velký žal a stálou bolest“ jako svatý Pavel, který raději chtěl být sám proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými je tělesně spřízněn… (viz Řím 9, 1-5).
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
Fotka z Pixabay
