Duchovní zamyšlení nad texty z 26. neděle v mezidobí.
Boháč den co den přepychově hodoval (Lk 16, 19). A u jeho brány – možná také den co den – byl Lazar, plný vředů. Den co den měli ti dva lidé příležitost se vidět. Boháč však „neviděl“, Lazar byl pro něj jen kulisou, pozadím. Jak to bylo s Lazarem? Zřejmě „viděl“, vnímal nejen to, co padalo z boháčova stolu. Jeden přišel do pekla a druhý do nebe. V čem byl rozdíl?
Boháč byl zatracen ne pro své bohatství či hodování. Ale pro svou nevšímavost. Den co den měl k dispozici Boží milost – Lazara, kterému mohl posloužit. Ale milost nepřijímal, nevnímal.
Lazar nepřišel do nebe proto, že byl chudý, plný vředů. Ale proto, že boháče neproklínal, dokonce mu možná den co den žehnal. Vím, tohle si vymýšlím, ale i Lazar by byl v pekle, kdyby vnímal boháče jen jako kulisu, která mu mohla zajistit obživu.
Den co den… Když sleduji den co den situaci ve světě a ve společnosti, mám neustále milost něco s tím udělat. Modlit se! (A v rozhovorech stát na straně pravdy.) Když den co den beru léky a snáším bolesti, můžu tím něčeho dosáhnout – přinášet oběť trpělivosti, úsměvu přes slzy, povzbuzení tím, co mé utrpení vidí.
Když den co den poslouchám předpověď počasí, mám příležitost zpívat Bohu chvály v dešti i za slunečného dne (a také mocí modlitby odvracet oznámené vichřice, záplavy…).
Když den co den snídám, obědvám a večeřím, vždy se mohu o jídlo podělit (i tím, že přes nějakou charitu přispěji na jídlo jiným), projevit vděčnost těm, díky kterým jídlo mám (děkuješ někdy Bohu za práci zemědělců?), velebit Boha za jeho péči.
Co děláš den co den? Jakou milost tím dostáváš a jak ji využíváš?
Dnes je ten čas vzdávat Bohu chválu!
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
Fotka od Andreas Lischka z Pixabay
