Protiepidemiologický „PES“ už v České republice necení zuby tak divoce jako při nejpřísnějším 5. stupni vládních opatření. Pozvolna přichází mírné uvolnění. K normálu má však současný stav ještě na míle daleko a většina obyvatel země žije ve větší či menší míře v osobním „lockdownu“.
Jak letošní již druhé uzamčení za dveřmi svých domovů snášet nebo jak jej dokonce využít k osobnímu růstu? Kolegové z Rakouska se šli poradit do kontemplativního kláštera sester karmelitek. Přímo ve Vídni a okolí žije v kontemplaci okolo padesáti řeholnic různých řeholních komunit. O své zkušenosti z 40 letého dobrovolného „lockdownu“ se se čtenáři arcidiecézního webu podělila sestra Christina.
Všímat si druhých a dělat jim radost
Podobně jako řeholnice z jiných kontemplativních řádů má zkušenosti nejen s duchovním životem modlitby a společenství s Bohem, ale také ví co je to samota a pocit prázdnoty. „Ani řeholnice není imunní vůči stereotypu, únavě nebo pocitu, že jí všechno padá na hlavu,“ říká sestra Christina, která podotýká, že každodenní pravidelný řád člověka podrží. Přesto je však třeba dělat také něco navíc.
Prvním krokem ke zvládnutí pocitu prázdnoty je udělat krok k druhým. „Existuje tolik způsobů, jak věnovat ostatním trochu pozornosti,“ říká sestra Christina. A je jedno, zda to jsou malé laskavosti, dopis, drobný dárek nebo krátký telefonát. „Existují téměř neomezené možnosti činit dobro ostatním. A pokud skutečně nikoho nemáte, může vám pomoci starost o domácího mazlíčka. Pěkná na tom je ta zkušenost, že radost toho druhého dělá dárce šťastným,“ radí řeholnice.
Rozvíjet svůj talent a těšit se z maličkostí
Zkušeností z uzavření řeholnic v celoživotní klauzuře lze využít i při zvládání monotónnosti dnů a týdnů jen ve svých domácnostech. Zkušená řeholnice tvrdí, že vnější omezení vedou ke kreativitě. „Život v ústraní a v uzavření od okolního světa není nudný. Právě naopak. Každá ze sester ve své komunitě rozvíjí svůj osobní talent, který obohacuje jejich společný život. Musím říct, že za čtyřicet let jsem se nikdy nenudila,“ říká v článku zveřejněném na webu vídeňské arcidiecéze řeholnice.
Mezi důležitou zkušenost patří také vyběhnutí na čerstvý vzduch. „To je opravdu nutné. Nadechnout se čerstvého vzduchu a těšit se například z maličkostí na zahradě,“ dodává sestra Christina.
A rada nakonec? Něco se prostě musí vydržet
Pokud na vás v koronavirovém „lockdownu“ přece jen dolehne tíseň z osamění a nic z předchozích rad nepomáhá, má řeholnice ještě jednu důležitou životní zkušenost. I v osamělém životě, který si sestry zvolily z vlastní svobodné vůle, existují okamžiky nebo fáze, které člověk „prostě musí vydržet“ a vydrží. Sestra Christine cituje reformátorku svého řádu Terezii z Avily, která ráda používala přirovnání k housence, která se zakuklí, aby se stala motýlem. „Tato kukla je důležitá. Transformace probíhá, aniž byste si toho všimli. Člověk doufá a důvěřuje, dokud se neukáže motýl.“
S využitím článku „Äußere Beschränkung bewirkt auch Kreativität“.
Fotka od MAGIC BOIRO, SL BOIRO z Pixabay
