Přišla mi na mysl otázka. Co asi prožíval člověk Ježíš, když postupně skrze Písmo a modlitbu objevoval, že on je ten Mesiáš, že je tím Synem člověka, který bude zavržený, zabitý a bude probodnutý pro hříchy jiných… Jak se s tímto poznáním Ježíš vyrovnával? Co dělal, aby ho to nezválcovalo, aby neutekl (možnosti i tehdy na to byly, svět je velký), aby nerezignoval, aby se nevzbouřil?
Stejně tak se s tím museli vyrovnávat i Ježíšovi učedníci. Viděli v něm vůdce, vítěze, vnímali jeho moc… a najednou jim Ježíš říká, že to všechno z lidského pohledu skončí katastrofou. Ano, vzpomněl jakési zmrtvýchvstání, ale kdo si tehdy uměl jen představit takovou možnost?
A s něčím podobným se musíme vyrovnávat i my. Na jedné straně máme výhodu poznání Ježíšova života, učení církve o utrpení, ale stále, když se objeví kříž – zvláště pokud přijde nečekaně a náhle –, potřebujeme i my činit rozhodnutí o jeho přijetí či odmítnutí. Jeho náročnost se zvyšuje Ježíšovými slovy, že s ním nám jde o život (Lk 9, 24).
Možná nečekané odpovědi na všechny tyto otázky nám dává žalm, který dnes církev vkládá do liturgie: „Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!“ (Ž 63, 2a). Zdánlivě jakoby s ostatními texty dnešní bohoslužby slova nesouvisel. Ale myslím si, že když Ježíš jako člověk začal objevovat své poslání Mesiáše a Vykupitele, dělal přesně to, co tento žalm říká – vinul se k Bohu. Jako člověk zpočátku možná všechno nechápal, zlý ho pokoušel k odmítnutí či vzpouře (pokoušení na poušti může být jen jakýsi evangelní vzorek všech pokušení), ale Ježíš věděl, co je třeba – přivinout se k Bohu. Nejen od úsvitu za ranního svítání, ale od okamžiku, kdy začal zápas. Ve dne, v noci. A právě toto vytrvalé vinutí se k Bohu, touha být s ním, která byla větší než touha vyprahlé země po vodě, právě toto úsilí Ježíšovi umožnilo vítězně završit dílo naší záchrany.
Museli si tím projít i apoštolové. Viděli Ježíše, jak se vine k Bohu, a snažili se ho napodobovat. I Bůh si je přivinul a vylil na ně svého Ducha. Církev našich dnů je výsledkem jejich víry, že Boží milost je lepší než život, jejich velebení, jejich chvály Boha jásavými rty. Doufám, že církev zítřka bude postavena také na nás, kteří prahneme po Bohu, duší i tělem.
I naše přijetí kříže ať je postaveno na dnešním žalmu. Hned od úsvitu, když se objeví byť jen zárodek utrpení. Nedám ani milimetr prázdnému uvažování, spekulování, ale hned se přivinu k Bohu, abych měl život, abych ho neztratil marným a prázdným smýšlením (jak mám k tomu blízko a jak s tím celá léta bojuji…).
A víš, co je na tom skvělé? Pokud to uděláš, Bůh se tě ujme svou pravicí (Ž 63, 9). Třeba něco víc?
Přiviň se k Ježíši – Bohu – na kříži. Nikdy tě ne(o)pustí.
Fotka od Marco Torrazzina z Pixabay
