Duchovní zamyšlení nad texty z 7. velikonoční neděle.
Když Pán Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosil o jednotu svých následovníků, o jednotu církve, vyslyšel ho Otec nebo ne? Byla nám jednota dána, nebo je to něco, o co máme stále prosit?
Je to už 43 let, co se po jednom formačním setkání sporadicky touto otázkou zabývám. Protože vnímám, že jsme mnohem více vyzýváni modlit se o jednotu, než usilovat „zachovat jednotu ducha ve svazku míru“ (Ef 4, 3). Svatý Pavel mluví tak, jako by nám jednota byla již dána. My se máme ze všech sil usilovat, abychom ji neoslabovali, nenarušovali. A pokud se proti ní proviníme, tak ji máme obnovovat pokáním, modlitbou, smířením, hledáním pravdy, snášením utrpení, které narušenájednota v čisté duši způsobuje.
V tomto postoji mě utvrzují i slova velkých církevních učitelů, která v těchto dnech čteme v posvátném čtení Liturgie hodin. Svatý Cyril Alexandrijský, svatý Augustin, svatý Lev Velký (Liturgie hodin II., úterý, středa a pátek 6. velikonočního týdne plus slavnost Nanebevstoupení Páně – ty texty stojí za přečtení!). Jsme sjednoceni křtem v Kristu (světci mluví doslova o tělesné jednotě), naši jednotu upevňuje přijímání ostatních svátostí, Duch svatý z nás vytváří duchovní jednotu. To jsou Boží díla, která my nemůžeme zničit. Ale můžeme jejich účinnost oslabit – nežijeme-li v pravdě, mlčíme-li při nepravosti, pokud nám světské smýšlení tak zahlcuje duši, že nemáme prostor smýšlet nebesky…
Žijeme v době, kdy možná v celém světě probíhá demontáž jistého řádu, který obrovskou prací i Katolické církve vznikal a rozvíjel se po tisíciletí (najdi si někde například příběh, jak vznikalo mezinárodní právo zejména zásluhou řehole dominikánů; nebo na jakých principech vznikala po Druhé světové válce, dnešní Evropská unie). Přišli mocní, kteří neuznávají mezinárodní smlouvy, kteří nerespektují právo, kteří křiví své i cizí svědomí, kteří nemají problém obviňovat, když se jiní drží zákona a pravdy.
Moc válcuje svět. A co je naším úkolem v takové situaci? Nemáme moc ani prostředky, abychom jako křesťané dosavadní řád nějak udrželi při životě, pomohli k jeho zvelebení. Možná to ani není třeba, vždyť naším cílem je řád Božího království. Ale máme právo a povinnost křičet, když se děje bezpráví. Určitě nás za to nebudou chválit, ale nemůžeme mlčet.
Právě proto, abychom mohli pomáhat udržovat v tomto světě Boží pohled na to, co se děje, potřebujeme žít jednotu. Zachovávat ji. Dnes (v pátek) například usiluji zachovávat jednotu s jistým pokřtěným člověkem. Neboť v modlitbě dne se říká: „… Nad smysly panovati dej, rouchem ctnosti je odívej, ať vše, co se tobě líbí, činí, mluví, slyší, vidí.“ Ze srdce mu to přeji a modlím se za to.
Přestože jeho slovník a způsoby mě děsí, nikdy o něm nebudu smýšlet špatně, neboť je to můj bratr v Kristu, který dělá zlo, ale stále má šanci na věčný život. Kéž bys přišel vyprat roucho… Kéžby jsi přišel nabrat zadarmo vody života… (viz Zjv 22, 13. 17). Neboť Pán i jemu odplatí/odmění podle jeho skutků (v. 12).
„Vidím otevřené nebe a Syna člověka stát po pravici Boha.“ „Dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat.“ (Sk 7, 56-58).
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
