Není PES jako pes. Již dvě stě let stojí ve vitríně muzea ve švýcarském Bernu vycpanina bernardýna jménem Barry. Psí záchranář prožil svůj život v klášteře ve Velkém průsmyku sv. Bernarda v letech 1800 až 1814. Sloužil po boku augustiniánských mnichů, kteří zde od 11. století provozují hospic pro pocestné. V zimě, která je zde dlouhá, často pomáhali z lavin a závějí vytahovat zbloudilé poutníky. V této misi jim od 17. století pomáhali lavinoví psi. Nejslavnějším z nich je bernardýn Barry.
V době, kdy Evropou cloumaly napoleonské války, vytahoval ze závějí v horách uvízlé nešťastníky. Za svůj krátký psí život jich zachránil nejméně čtyřicet. Psího hrdinu připomíná pomník a jeho vypreparované ostatky jsou nejznámějším exponátem bernského muzea. Příběh statečného psa se však dostal také do knih, na pohlednice a byl dokonce i zfilmován. Dnes jeho jméno nese nadace, která se věnuje výchově záchranářských bernardýnů.
O psích záchranářích z průsmyku sv. Bernarda se zmiňuje v knize příběhů vhodných pro kostelní kázání František Spirago, c.k. gymnasiální profesor náboženství v Praze. Text z roku 1911 jen dosvědčuje, jak se informace o lavinových psech rozšířila daleko od průsmyku sv. Bernarda. Podíl na tom mají mít francouzští vojáci armády Napoleona Bonaparte, kteří kritickým místem v horách při svém tažení do Itálie několikrát prošli. Ve vyprávění a v písemných záznamech popisují hrdinství bernardinských psů v těch nejhezčích barvách.
Psi bernardinští v klášteře svatého Bernarda
„Na hranicích mezi Itálií a Švýcarskem, jihovýchodně od jezera ženevského, nalézá se průsmyk svato-bernardský, jímž vede cesta ze Švýcar do Itálie. Za dřívějších časů používalo této cesty každoročně statisíce lidstva. Ačkoliv za naší doby prostředkují spojení již železnice, přes to přece prochází průsmykem ročně ještě 20.000 lidí. Přechod je však často spojen s nebezpečím života. Neboť na této vysoké hoře, kde skoro po celý rok panuje zima a padá sníh, mohou pocestní při bouřích sněhových a vánicích zcela snadno ztratiti cestu a spadnouti do propasti aneb lavinou býti zasypáni; jak mnozí umldleni klesají a zmrznou!“ Těmito slovy popisoval před více než 100 lety František Spirago místo v horách, kde dodnes mniši augustiniáni působí.
Klášter s hospicem pro pocestné zde v 11. století založil patron horolezců svatý Bernard z Menthony. „Nynější klášter jest kamenná budova o třech poschodích a možno v ní ubytovati najednou až 400 cizinců. Výdaje roční (na 80 000 franků) hradí klášter sám z vlastních nadací od dobrodinců založených. Jestiť úkolem řeholníků, v době nebezpečí spěchati pocestným ku pomoci a vzíti je pod střechu. Když padá sníh, zvoní řeholníci klášterním zvonem, aby bloudící poznali, kterým směrem mají zaříditi své kroky. Pak vycházejí mniši v rozličné strany, aby popatřili, není-li někdo v nebezpečí. Za své průvodčí mají veliké, vycvičené psy, tak zvané „bernardinské.“
Tito štěkají stále a pátrají, neleží-li někde kterýs pocestný ve sněhu. Najdou-li kdes takového, neštěstím postiženého člověka, odhrabou z něho sníh, dýchají na něho, kladou se na něho a zahřívají ho. Přijde-li napolomrtvý k sobě, podávají mu občerstvení na svém obojku přivázané. Protože psi ti stále při záchraně štěkají, aby takto dali zvěst mnichům, poblíž se nacházejícím, netrvá to dlouho a lidé přispěchají ku pomoci.
Mnohdy běží pes rychle do kláštera a zavolá svým štěkáním některého řeholníka ku pomoci. Ten se vydá na dotyčné místo se záchrannými prostředky a dopraví oběť neštěstí do hospice, kde ho pečlivě ošetřují a občerstvují. Ale i pro mnichy není tato služba beze všeho nebezpečenství; mnohdy sami zřítí se do propasti. Také nevydrží žádný z mnichů tuto úmornou službu déle 15 let, ač pouze mladí lidé dvacetiletí do kláštera bývají přijímání,“ zapsal František Spirago život v klášteře i „horskou službu“ řeholníků.
Autor knihy se zmiňuje i o slavném lavinovém psu. Podle jeho vyprávění měl statečný záchranář ne příliš šťastný konec. Jeho památka však žije dodnes. „I ubozí bernandýnští psi pykají mnohdy svým životem. Jeden z nich, jenž se jmenoval Barry, zachránil před několika lety důvtipným způsobem 40 lidem život; 41tý člověk, jemuž pes ten také chtěl přispěti, bál se ho a zastřelil ho. Psu tomuto postaven pomník v průsmyku svato-bernardském a pes sám nalézá se v museu města Bernu.“
Násilná smrt psa však patří spíše do říše legend. Ve skutečnosti pes zemřel v Bernu v roce 1814, kde jej nechal v klidu dožít prior kláštera. V hlavním městě Švýcarska prožil legendární psí záchranář poslední dva roky svého života.
Psa Barryho proslavil i film z roku 1977
Další informace zmíněné v knize z počátku 20. století však platí dodnes. Pes je stále v muzeu v Bernu a zmiňovaný pomník se nachází na psím hřbitově ve městě Asnieres-sur-Seine. Vyobrazuje událost, kdy Barry vytáhl ze sněhové závěje malého chlapce, kterého na svých zádech přinesl před bránu kláštera a tak mu zachránil život. Podobný motiv se objevuje také na dobových pohlednicích i ve filmu Barry of the Great St. Bernard z roku 1977, který natočil režisér Frank Zuniga pro World of Disney TV.
Jak uvádějí producenti, film je založený na skutečném příběhu slavného psa z průsmyku sv. Bernarda, který zachránil desítky uvízlých ve švýcarských Albách na počátku 19. století. Děj filmu zavede diváky do hospice sv. Bernarda, kde se malý sirotek Martin spřátelí s jedním z chovaných štěňat, které pojmenuje jménem Barry. Film natočený v koprodukci Kanady, Francie a USA měl premiéru 30. ledna 1977. Ukázka z filmu zde. Film má ve své nabídce Amazon a Ebay.com. V roce 2012 vyšel v edici Generations Collection. Evropskému zájemci jej společnosti zasílají až ze Spojených států.
Dnes bernardýny chová nadace. Při lavinách zasahují vrtulníky
Odkaz nejslavnějšího švýcarského psa, který patří mezi národní hrdiny, střeží Barryova nadace v Martigny ve Valais. Bernardýni byli symbolem Velkého průsmyku sv. Bernarda až do roku 2004. V klášteře se do té doby vždy chovalo osmnáct těchto psích záchranářů. Jejich nasazení při lavinových závalech však začaly vytlačovat vrtulníky. V roce 2005 byla založena Nadace Barry du Grand Saint Bernard s chovatelskou stanicí v Martigny, která od mnichů převzala chov bernardýnů. Ročně se zde narodí dvacet štěňat.
V roce 2009 otevřela nadace v Martigny Muzeum bernardnýnů a u této příležitosti byli z muzea v Bernu zapůjčeny ostatky slavného Barryho. Členové nadace každé léto vyvádějí záchranářské psy do průsmyku, když je v oblasti nejvíce turistů. Záchraně lidí se však již od roku 2010 psi nevěnují. V horách je nahradily vrtulníky. Mniši z kláštera sv. Bernarda se věnují péči o poutníky a turisty, kteří průsmykem procházejí a vyrábějí sýry.
