Duchovní zamyšlení nad texty z 30. neděle v mezidobí.
I dnes nás texty Písma svatého zvou do školy modlitby. Učí nás, že k modlitbě potřebujeme pokorné srdce. Tedy takové, které zná vlastní slabost, nedostatky, podle toho se i chová a zároveň nepohrdá jinými. Tak to učí evangelium, když Ježíš podobenství o dvou mužích, modlících se v chrámu, říká „těm, kdo si namýšleli, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali“ (Lk 18, 9).
Řekl jim, že jejich modlitba nebude přijata. A přitom farizeus ve své modlitbě ani o nic neprosil, jako by od Boha nic neočekával (možná jen potvrzení svého pohledu na sebe). Jen Boha informoval, že všechno zvládá, že s ním může být spokojen. Ale Bůh viděl, že je spravedlivý sám pro sebe…
Přijímá Bůh mou modlitbu?
Je moje modlitba pokorná?
Co od Boha očekávám, když se na něj obracím?
Dnešní responsoriový žalm (34.) se velmi často modlí řeckokatolíci na závěr byzantské liturgie. Tento týden ho připojím i ke svým každodenním modlitbám, neboť hovoří o tom, kdo je spravedlivý před Bohem – ten, co ho chválí v každé době, co ho velebí spolu s pokornými, co ho hledá, co k němu volá v každé tísni, co se k němu utíká, co se ho bojí. „Zdržuj svůj jazyk od zlého a své rty od řeči úlisné. Unikej před zlem a dobře dělej, hledej klid a usiluj o něj“ (v. 14-15). Spravedlivý má zkroušené srdce a je Pánovým služebníkem.
Pavlova pokora má v sobě ještě jeden rozměr – pravdivost. V dnešním čtení hovoří o sobě, že bojoval dobrý boj, že si víru zachoval, že má připravený věnec spravedlnosti. Pavel velmi dobře věděl, jaký je a co pro něj Bůh udělal: „Kristus Ježíš přišel na svět zachránit hříšníky; a já jsem první z nich“ (1 Tim 1, 15).
Z Boží milosti jsem zachráněný hříšník. Těším se do nebe.
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
Fotka od Václav Závada z Pixabay
