V některých filmech jsou nádherné scény, kdy vůdce vojska má před bojem burcující řeč ke svým bojovníkům. Pamatuji si na takovou scénu asi z filmu Vinnetou, kde na bojové poradě náčelníci vstávají, chytají svá kopí a zabodávají je do země se zvoláním: „Boj!“ Mám ty chvíle rád. Cítím mrazení a říkám si: „Chtěl bych mít takového vůdce, chtěl bych bojovat takový boj.“
Vzpomněl jsem si na ty scény při čtení dnešního evangelia. Ježíš nemá jemnou a laskavou řeč. On burcuje do boje: Nebojte se! Vyznejte! Hlásejte! Jeremiáš zase mluví o Bohu, že je mocný bojovník. Takový je i můj Bůh – mocný, hrozný, bojující, vítězný. Už teď se těším, jak zahrne věčnou, nezapomenutelnou hanbou ty, kdo mě pronásledují – tedy ďábla (viz Jer 20, 11).
Při takovém pohledu nabývá jiný rozměr i žalm – hovoří sice o potupě, hanbě a urážkách, ale není nářkem nad vlastní bídou. Je mocným vyznáním Božího bojovníka, který ví, že Bůh „nepohrdá svými, když jsou v zajetí“ (Ž 69, 34). Je vyjádřením důvěry v Boha, který vede vítězný boj.
Takový můj myšlenkový sled se může zdát nečekaný a zvláštní. No má to svůj důvod. Tento týden se v posvátném čtení Liturgie hodin čtou úryvky z Knihy soudců. Velmi mi popisované události připomínají naši situaci, kdy roste útlak věřících, ale i lhostejnost a nezájem o Boží věci u pokřtěných. Při čtení těch textů ve mně rostla touha po boji. Burcovat, povzbuzovat, naléhat…
Tak se nebojme! Ježíš je tady! Jsem-li s Ježíšem, pokud ho „vyznávám před lidmi, i on se ke mně přizná před svým Otcem“ (srov. Mt 10, 23). Jedno nesmím – nesmím mlčet. Boj!
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
