Duchovní zamyšlení na 10. neděli v mezidobí (9. června 2024)
Máme nepřítele. A není jím člověk. Hned ráno, jak vstáváme, vstupujeme na zaminované pole, plné jeho nástrah: využívá naše myšlenky, pohledy, vzpomínky, představy, sluch, zrak, chuť… aby nás na něco navnadil. Abychom třeba jen trošku v něčem ustoupili, vždyť „to je jen drobnost“. Podejme mu prst a přesně víme, co se stane.
Ano, máme nepřítele, ďábla. Ale jeho existence a blízkost nás nemusí paralyzovat a honit nám nepřiměřený strach. Protože máme i Přítele. „Já jsem s vámi po všechny dny…“ (Mt 28, 20). Víš, co dělá Bůh, když ráno vstupuješ na bitevní území? Projevuje nám milosrdenství tím, že odstraňuje ty nástrahy, které bychom nezvládli odhalit a zneškodnit sami. Jeho milosrdenství nás předchází. Jednou v nebi uvidíme, jak mnoho toho Bůh dělal pro nás každý den v našem zápase o svatost.
A druhou věc, kterou Bůh dělá, je to, že jde s námi k nástrahám, které na naší cestě ponechal, dává nám svého Ducha, abychom je viděli, slyšeli, poznali (i to je důvod, proč tak velmi potřebujeme modlitbu, neboť bez komunikace s Bohem jsme bezmocní a slepí) a dokázali je zneškodnit, přemoci, zničit. Abychom byli vítězové. Pokud se někdy stane, že něco navzdory Boží pomoci nedokážeme, Bůh se na nás nezlobí, ale dává nám milost pokání, odpuštění a nové síly.
Máme tedy nepřítele, ale ne jemu máme věnovat pozornost. Důležité je zaměřit svůj pohled, své srdce na Přítele – na Boha. I proto tuto neděli je součástí biblických textů Žalm 130: „Z hlubin volám k tobě, Pane… Má duše očekává Pána více než strážci denici… U Pána je milosrdenství a hojné vykoupení…“
Pokud chceme vést vítězný boj (možná plný pádů a proher, ale v konečném důsledku vítězný), tak to lze jen se srdcem upřeným na Boha.
Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora ze Slovenska. Děkujeme do žilinské diecéze.
Foto: Pixabay.com
